Podpásovka
25. 1. 2010 napsala BlackCat
Znáte situaci, kdy si myslíte, že všechno je v podstatě dobře a ono nakonec není?
Podobně jsem se cítila v sobotu v práci. Protože mám poslední dobou sem tam problémy s připojením a vyšel na mě víkendový náklad pracovních úkolů, které obvykle naštěstí nezaberou příliš času, vydala jsem se do kanceláře a bohužel otevřela i pracovní e-mail. Nyní přichází důležitá rada: O víkendu pracovní e-maily neotevírejte!!! Dokáží vám jen pokazit náladu.
Třeba jako mně. Některé změny a informace dokáží potrápit. Zvlášť ty zásadní, o nichž se dozvíte jen prostřednictvím e-mailu. Jako bych během uplynulého týdne nebyla v kanceláři a tudíž i k dispozici pro rozhovor!
Šla jsem z bláta do louže, a tak se jí brouzdám, jak to jde. Jenže ono to moc nejde.
Pracuji sice v oboru, do něhož jsem vždycky chtěla (i když nevykonávám činnost, kterou bych ráda). Mám však pocit, že je všechno špatně. Úplně první setkání se svým oborem jsem však prožila v jiné organizaci, kde bylo poměrně veselo a lidé spolu komunikovali, a tak stále doufám, že situace není všude stejná.
Zvláštní, co všechno člověkem dokáže otřást a zničit vzrůstající sebedůvěru.
Nevím, co dál.
proc si myslis ze je to podpasovka?
Myslím, že rozbor své uvážlivosti a smyslu pro empatii si nechám pro jiný článek.
Otázka není, proč si to myslím, protože to tak je. Otázkou je, co teď.
Zapeklité. V práci je jen málokdo spokojen. Já vím, že si často na své zaměstnání stěžuji – a ti, kteří mají tu smůlu a znají mě osobně – by Ti to jen potvrdili -, ale pravdou zároveň je, že se své povolání snažím vykonávat poctivě a někdy mi přináší i chvíle satisfakce.
Všude je prostě něco, nám naštěstí pracovní maily nechodí, jen CERMAT občas otravuje s absolutně debilním (a omlouvám se za to slovo) školením ke státní maturitě, což je někdy horší.
Musíš se obrnit trpělivostí. Vem v potaz, že jsi mladá dáma, která má celý život ještě před sebou a podobných jobovek ještě bude..:-(
V bývalé práci jsem nebyla spokojená, protože šéf po nás chtěl, abychom odemykali dveře otisky prstů a neustále nás šmíroval kamerou. Jenže dobře zaplatil a neponižoval, a tak jsem se cítila dobře.
V této práci mě sice nikdo nešpehuje (kamery na chodbách jsou asi nefunkční), ale jsem spíš takový hadr na podlahu.
Když to vezmu kolem a kolem, příště si nechám bez námitek vzít otisk prstu a bude mi jedno, že šéf sleduje e-mailovou korespondenci.
Btw. už když jsem byla na střední, tak se chystala státní maturita a zkoušeli jsme si testy a říkali si, jak by asi měla vypadat… Od té doby uběhl nějaký ten pátek (a že jich bylo!) a pořád nic. Nevím, jestli je to k smíchu, nebo k pláči.
Šári, moc nerozumím o co vlastně šlo. Ale vím to, že když jsem jako mladá začala chodit do práce, dělala jsem si velký iluze, byla jsem fakt zodpovědná až některým k smíchu. Pamatuji si např. jak pro někoho bylo nepochopitelný, že pokud jsem odcházela poslední, zkontrolovala jsem, jestli se někde nesvítí, nebo neteče voda. Přišlo a i dnes přijde mi to normální. Všechno jsem “žrala”, ale nikdy jsem nikoho neshodila, naopak, alespoň o tom nevím. Velmi často, pokud to někdo ocenil, začlo se odněkud ploužit zlo. Nesla jsem to blbě, ale přehodnotila jsem svůj přístup. Nečekala jsem už raději nic moc, když jsem se snažila, a pak byla spíš překvapená, když bylo vše ok.
Pochopila jsem, že bohužel je dost těch, co závidí a nic s tím nenadělám. Když už se mi zdálo, že je něčeho moc, v afektu jsem chtěla změnit místo, kde se mi třeba líbilo. A pak jsem si řekla..proč..kvůli takovým lidem, mám vyklízet pole…
A pak ono je všude něco a kolegové jak fajn, tak ti druzí.
Blbý je, pokud je šéf, co jen dusí a jinak k ničemu..:(
Tady nejde o to, že bych nemohla svým kolegyním a kolegům věřit, i když nemůžu, což je samo o sobě blbé, ale nic s tím nezmůžu. Hloupější je, že podobně dusícího a podivně jednajícího šéfa jsem nikdy neměla.
Myslela jsem si, že ten v minulé práci byl horší. Teď vidím, že nebyl a že mi vycházel v mnoha věcech vstříc. Poučení pro příště…
zkušenosti člověku nikdo nenalije do hlavy, to se musí prožít. Někdy i dost nepříjemně. Aby člověk (nakonec) zjistil, že jaký šéf, takové firma – a nemá na to vliv ani v jakém oboru ta firma funguje, ani jaké pracovní zařazení tam člověk má. Neboť každý šéf se obklopuje podřízenými, co mu vyhovují – a jaký pes, takový pán.
já jsem byl za svojí pracovní kariéru (cca 30 let) ve třech pracovních poměrech, tak jsem měl dost času na to, abych sledoval výměny šéfů. Ať už výkonnost, nebo spokojenost – prostě vše, co souviselo se zaměstnanci, se měnilo se změnou osoby šéfa.