Radosti (a bolesti) pohybu
28. 2. 2010 napsala BlackCat
Místo, kde se nic nemění. Řád, sestava cviků, ale i přemáhání se a zácpy v šatnách zůstávají stejné. Potřeba řádu je snad pro každého nutností. Já svému řádu propadám při pravidelně nepravidelném cvičení.
Dávno tomu je, co jsem sport neměla v lásce. Na základní škole se dvěma hodinami tělocviku týdně a jednou hodinou plavání jsem doslova trpěla. Zvlášť když se všichni hnali za vítězstvím v jednotlivých (rozuměj přiblblých) soutěžích, které mě tehdy vůbec nezajímaly. Netoužila jsem vyhrát a iritující pro mě byla především nemožnost volby. Netušila jsem, že pohyb může přinášet radost.
Radost se však objevuje po přívalu bolesti a momentech překonání vlastního limitu. Bolest nebo chvění svalů jsou nezbytnou součástí cvičení spolu se soustředěním na dech a chvílemi oddechu.
Po škole jsem dlouho necvičila a až po nějaké době si uvědomila, že mám na výběr. Nikdo mě nemůže do ničeho nutit. A tak jsem prošla několik různých hodin a kurzů, než jsem našla to pravé.
Ne vždy je všechno perfektní, ale, jak říká jedna naše cvičitelka, i ta nejhorší hodina je lepší než žádná. Cvičení nebudu nazývat sportem, nýbrž tréninkem, který vyžaduje naprosté soustředění, rozhodnost, sílu fyzickou i psychickou.
Zjištění z pravidelně nepravidelných devadesátiminutovek postupně přenáším do běžného života. Učím se nevzdávat (ne vždy to bohužel vychází), snažím se nepanikařit (i když právě panika je to, co mi neustále šlape na paty).
Po roce a čtvrt jsem si uvědomila, že pravidelné fyzické mučení je osvěžující i pro ducha. Dalo by se říct, že díky devadesátiminutovkám se držím nad vodou. Život bez nich by byl nemile šedý.
Ano, na cvičení mě taky baví překonávání vlastních limitů.. a posunování hranic pokaždé o milimetr dál.
A nevzdávat se a nepanikařit, bez toho by náš život byl takřka dokonalý, že.
Před 37 měsíci jsem na tom byl se zády tak zle, že jsem byl ochoten i cvičit, pokud se zase vrátím alespoň do původního stavu. A tak jsem začal chodit na cvičení taoistického Tai-Chi. Není to žádné fyzické mučení, dokonce se musí cvičit tak, aby člověka v průběhu cvičení nic nebolelo, a jak má člověk dýchat, řekne si tělo samo. Je to jedna z nejpříjemnějších (avšak i nejnáročnějších) forem dynamické meditace. Já, který jsem byl počínaje prvním ročníkem gymnázia od tělesné námahy doživotně osvobozen, dnes navštěvuji tři cvičení týdně, přičemž na dvou dělám cvičiteli asistenta. Spousta lidí absolvuje čtyřměsíční počáteční kurz, ale jen málo jich potom pokračuje, a z těch, kteří cvičí už několik let, jen zřídka někdo zatouží po akreditaci cvičitele a vedení vlastní skupiny. Takže je cvičitelů méně, než by bylo třeba – hlavně těch, kteří mají akreditaci pro vedení skupin pro pokročilé.
Dobrý cvičitel je třeba. Chodila jsem kdysi na jógu do jednoho docela známého centra, ale odpudil mě přístup cvičitele, který se neustále vztekal nad naší nemohoucností.
Taky jsem si říkal, že by bylo dobrý něco takovýho zkusit…i Tai-Chi by mě lákalo
Když jinýho, bourat stereotypy je potřeba 
Joga je fajn, jednu dobu jsem ji cvičil pravidelně a citil jsem se dost lehce, i když to vím, přesto ji už pěkně dlouho necvičím. A radost z pohybu je jedna z nejlepších věcí, co znám, a i pouhá projíždka několik kilometrů na kole dokáže povznést náladu(pokud nefouká celou dobu protivítr).
Jógu bych asi dělat nemohl. Já ze sportu jezdím na in-line bruslích, hraji squash a občas dám fotbal. Sport je důležitý, nemusíme zrovna splňovat nějakou kalokagathii, ale trochu se svému tělu a potažmo i zdraví věnovat je jistě dobré.
Jaké cvičení, respektive trénink, vlastně děláš?
Vida, na in-linech se taky pokouším jezdit. Zatím bych to však jízdou tak úplně nenazývala.
Dělala jsem už dřív hatha yogu, před dvěma lety jsem přesedlala na Bikram Yogu.
Tak to jsou pro mě cizí termíny
Moje jízda na in-line bruslích připomíná opilého hrocha…, ale baví mě to.
Kdyby jen opilého hrocha. Já se na in-linech bojím rychlosti a toho, že nedokážu zastavit.
To pro mě zastavení není problém, bohužel je ale často bolestivé
.
Docela se mi líbí ta trasa na Bráníku, je tam klid (většinou) a hezká, rovná cesta. Tam jsem doposud padal jen minimálně
Chodím na power jógu a nemůžu si stěžovat. V zimě lyžuji, bruslím. V létě je to horší, snad jen ta “cyklistika” + badminton (tenis jsem se pořádně nenaučila), ostatní míčové sporty představují “průměrný průměr”.
Pravdou je, že není to tak dlouho, co jsem měla komentář snad ke všemu, s čím na nás přišel profesor TV, ale mince se obrátila. (o:
Na bolestivost si nestěžuju, protože jsem si koupila chrániče snad na všechny části těla.
Badminton jsem měla taky ráda, ale nějak jsem vyšla ze cviku. Vlastně mi vůbec nejdou míčové hry. Možná volejbal ujde.