Submarine (NE ta žlutá!)
18. 6. 2010 napsala BlackCat
Trpěli jste někdy ponorkovou nemocí? Pokud ne, tak věřte, že se jedná o nemoc zcela ovládající některé reakce. V mém případě tak silně, že jsem netušila, co si počít.
Jak se žije spokojeně sezdaným párům po třeba dvaceti letech společného soužití? Na otázku bohužel neumím odpovědět, protože neznám šťastně sezdaný práv. I když výjimky by se jistě našly, jenže komu by se chtělo pátrat v paměti. Zvlášť v 11 hodin večer.
Zvláštní je na tom všem uvědomění si, že si sice s tím druhým občas lezete na nervy, ale bez oné polovičky je smutno. A tak se můžete pohádat do krve, ale vzápětí vám dojde, že i přes všechny nesnáze existuje NĚCO, co váš vztah drží pohromadě- ať už společné vlastnictví dvou nezbedných potkanic nebo třeba rytmy Manu Chaa či pokuřování vodní dýmky a bláznivé vtípky postrádající logiku.
Jo, taky to tak občas mám. A pak někam na pár dní odjedu a už se zase stýská a všechno je v pořádku.
když si člověk na druhého navykne, pak mu ten druhý, když není poblíž, prostě chybí, a nesejde na tom, zda je naprosto úžasný, nebo úplně ničemný. Čím déle pak chybí, tím jsou jeho nepříjemné rysy nezřetelnější, a naopak se stále zřetelněji člověku vybavuje všechno, co s dotyčným bylo fajn.
Ovšem když se trvání takového soužití začne měřit na roky, v některých případech se to otočí, a člověk se pak mnohem víc těší na to odloučení
No jo, to je přirozené, s tím se asi nic dělat nedá. Snad jen dát někdy větší prostor kamarádům a nebýt zcela odkázán (a) na partnera (ku).
pripojuju se LIborovi. Mam zkusenost ze jedine reseni je dat prostor partnerovi a byt samostatny. zit a nechat zit. pak ponorky nemaji sanci
Taky neznáš šťastně sezdaný pár? A já už si skoro myslela, že jsem sama, v jejímž okolí není žádný takový. (No kdo ví, když bych se ponořila hodně hluboko, třeba bych ho přecijen našla..)
No, prý se říká, že vztahy jsou hlavně o kompromisech. Nevím teda kdo to kdy řekl, ale něco na tom bude.
Ponorka se dostaví bez závislosti na množství přátel. A šťastně sezdané páry znám asi jen dva. No a s těmi kompromisy souhlasím, ale vlastně ani nemají nic společného s ponorkou, alespoň tedy myslím.
Jaké je měřítko šťastně sezdaného páru?
Vztah bez výbuchů totiž taky může znamenat, že ten jeden něco neustále dusí v sobě.
Výbuchy jsou sem tam normální… O těch nebyla řeč.
Tak ber to tak, že sis partnera vybrala sama.
Já bydlím s rodinou a místy mě rozčilují i ty nejmenší detaily a nás se nikdo neptal, jestli spolu chceme žít 
))
10. tak asi je na case zmizet
/
PaF, máš pravdu.
Ratko, ne vše jde tak lehce. Většinou na zmizení nejsou prostředky.
pak ale clovek musi byt vdecny ze smi zustat. velke deti by mely jit z domu. na vandr
)
Když studují, tak z toho nic, co mají, asi těžko zaplatí bydlení. PaF nepsala nic o nevděčnosti.
tojo, kdyz stuji tak je vetsinou vyhodnejsi zustat doma. ale za to rodice nemuzou, ze jim decka doma zustavaji. nemuzou to nijak zmenit (ze by treba odeli sami a decka doma nechali)Ja nemyslela vdecnost. Jen se smirit s tim, ze doma sedi jeste furt rodice. Myslim ze nejvetsi frustrace vznikaji prave z toho, ze ti rodice silene lezou na nervy
)) Ja proste utikala z domu hned jak to bylo mozne. myslim ze v osmnacti A privydelavala jsem si. Aneco mi rodice prispeli. Ale to byla jina doba. Nevim co bych delala dnes. Asi bych sla do sveta. s nejakou charitou
Na to je třeba taky peníze.
hmm, to je blby ze dnes bez penez nic nejde. ani pomahat jinym.
Můžeš nedaleko od domu převést slepce přes přechod, ale nemůžeš odjet třeba do jižní Ameriky a pomáhat dětem v chudinských oblastech.